Cvok - 1

18. února 2014 v 0:40 | Yuki |  Cvok
Sasuke:
S úšklebkem jsem zase zamířil do Itachiho pokoje.
"Mohl bys tu hudbu stišit?" zařval jsem na něj když si na plný pecky pustil ten jeho kravál. Jen ke mě zvedl pohled a o něco to ztlumil.
"Koho to tam máš?" řekl s pohledem upřeným do země. Jen jsem nad tím pozvedl obočí s opodvědí, že kamaráda a že to fakt není jeho věc.
"To teda je moje věc!" zvýšil hlas a napochodoval až ke mě. Protočil jsem panenky a sledoval, jak se v jeho tváři zračí zuřivost.
"Pokud ti tak moc vadí, že sem buzna, mužeš to říct i normálně narovinu." pokrčil jsem rameny a sledoval, jak se jeho tvář mění v posměšný úšklebek.


"Nevadí mi, že jsi na kluky, bráško." chytil mě za ruku a odvlekl na postel. Donutil mě si sednout. Dívali jsme se navzájem do očí ale nikdo nic neříkal. Do dveří strčil hlavu Aki s větou, že teda jde. Ještě mi poslal vzdušný polibek, než se vytratil. A Itachiho pohled se zase vrátil do té zuřivé grimasy.Najednou se postavil a vyšel z pokoje. Seběhl schody a já šel za ním. Chytil jsem ho za ruku a on jen zasykl.

"Pusť mě, Sasuke!" zařval a já se jen udiveně zatvářil. Nechytil jsem ho nějak pevně aby ho to mohlo bolet. Pustil jsem ho a on se za ruku jako na povel chytil. Přešel jsem až k němu a vyhrnul mu rukáv černé košile. K mýmu zděšení měl ruku celou od krve s hlubokou ránou. Netušil jsem, co se stalo, ale automaticky jsem ho posadil na schody a odběhl pro lékárničku.
Sedl jsem si k němu a s mumláním nadávek na jeho účet jsem mu ruku začal ošetřovat. On jen zasténal bolestí a zeptal se, kdo to teda byl. A moje odpověď byla prostá. Kamarád. Nic víc jsem k tomu neměl. Přece mu neřeknu, že je Aki kluk do postele.

"Jo, kamarád." řekl doslova otráveně.
"Sakra Itachi, co tě žere? Je to kamarád." protočil jsem oči v sloup a věnoval se jeho ruce.
"Jo, ty se snad líbáš s každým kamarádem?" cítil jsem na sobě jeho pohled.
"Tak o tohle ti jde? nemusím s tebou rozebírat můj milostnej život."
"Jo, to nemusíš. Je pozdě, jdu spát." odeskl což jemu nebylo podobný. Najednou předemnou stál Itachi, kterýho neznám. Chytil jsem ho za zdravou ruku a stáhl zpátky na schody. Muselo ho to asi naštvat, když teď vstal, ale to mě nezajímalo. Spánek jsem mu zákázal do doby, než mi vyklopí, co mu vadí. A on stále protestoval. Ruku jsem mu zavázal a na konci udělal mašličku.
"Donuť mě." prohodil a zase si stoupnul. Kouknul jsem na něj a než jsem cokoliv stačil říct, už běžel do schodů a zmizel v pokoji. Povzdechl jsem si a odnesl lékárničku pryč.
Itachi:
Vyběhl jsem k sobě do pokoje a lehl si na postel. Zíral jsem do zdi a snažil se nemyslet na ten vztek, tu bolestivou agonii, jež mi pohled na bratra v náruči toho blonďatýho zmetka způsobil. Sasuke otevřel a opřel se o futra s tím, že dnes přespí u Akiho. Dělal jsem, že spím a tak jsem nebyl nucen odpovídat. A když konečně zavřel, zakryl jsem se a zavřel oči. Svévolně se mi zpod řas vykutálelo pár drobných slz.
Po probuzení jsem šel rovnou do pokoje brášky. Nebyl tam.

"Aki..." zavrčel jsem a lehl si do postele Sasukeho. Neměl ustláno. Jako vždycky. Na rtech mi nachvilku zahrál úsměv. Ale jen do doby, než mi došlo, že já nikdy Sasukeho mít nebudu. Přemýšlel jsem nad vším možným. Ale nic mě stejně neodvedlo od myšlenek na něj. Na mýho brášku v rukách někoho jinýho. Kousnul jsem se do rtu a donutil se usnout.
Po probuzení se mi naskytl pohled pro bohy. Sasuke stál u skříně a převlíkal se. Odhalil svou krémovou kůži která ostře kontrstovala s havraníma vlasama, který neposedně trčeli do všech stran.
Když se převlíknul a zaregistroval, že jsem vzhůru, nahodil jeblej xicht, což mi náladu značně poničilo.
"Proč spíš v mý posteli?"
"Čekal sem na tebe..." pokrčil jsem rameny a sledoval ho.
Něco namítl, ale já ho nevnímal.

Jen jsem k němu natáhl ruku a doufal, že mě za ni chytí. A on nezklamal. Přitáhl jsem ho k sobě a prohrábl mu neposedné vlasy.
"Prostě mám o tebe strach, vím, co je ten Aki zač." pohladil jsem ho po té dokonalé tváři, kterou zdobili snad ještě dokonalejší oči, tolik podobné těm mým, přesto však naprosto jiný. Usmál jsem se, ale on se jen zašklebil. Začal mu zvonit telefon. Natáhl se pro něj.
"Aki?" zamumlal jsem a on bez odpovědi hovor příjmul.
"Ahoj... jo, hn... nedělej si starosti. Ne, dneska ty tady." s tím hovor ukončil a zahodil telefon. Pak se na mě andělsky a taky vítězně usmál.

"Dneska tady přespí Aki." řekl to tak... lhostejně. Krev proudící mi v žilách začala vřít. Zavrtěl jsem hlavou a dost důrazně mu to zakázal. A on se semnou jen s uchechtnutím začal hádat. Prostě tady žádnej Aki spát nebude... Smýkl jsem Sasukem na postel a sedl si na něj, takže se nemohl dostat pryč. Usmál jsem se a naklonil k němu.
"Nikdo tady spát nebude." zašeptal jsem mu to těsně u ucha a to pak lehce zkousnul. Můj pohled pak spočinul na bratrově tváři. Musel jsem se usmát. Jeho tváře nabrali červený odstín. Jak roztomilé...
"Co to sakra děláš?!" vyjekl a podepřel se na loktech ve snaze dostat se pryč. Marně. Jen jsem na něj zíral s úsměvem na rtech. Znovu mu zazvonil telefon, ale tentokrát jsem to zvedl já a důrazně Akimu oznámil, že Sasuke dnes nemá čas. Nahodil jsem zadýchaný, tlumený tón, který mu jasně naznačil, k čemu právě dochází. A pokud nebyl úplně hloupej, došlo mu, že ruší. Pak už jsem slyšel jen tůtání típnutého hovoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama