Podrazácká zrůda.

7. února 2014 v 2:15 | Yuki |  SasuNaru//ItaSasu
Taková menší kravinka, co mě napadla v jednu ráno.~

Líbal jsem ho, hladil jsem ho... měl jsem vedle sebe všechno, co jsem kdy chtěl. Cítil jsem štěstí. Měl chuť se smát. Ale on odešel. Nechal mě tady a s veselým obličejem šel o dům dál. Nevěřícně jsem si tu scénu, jak líbá toho hajzla přehrával pořád dokola. Srdce se mi tříštilo na milion kousků a můj svět se rozpadal jako domeček z karet. Proč to udělal? jak... jak mohl zrovna on být tohohle schopný? Slzy se mi draly do očí, běžel jsem pryč. Nevěděl jsem kam. Všechno mi bylo tak nějak jedno. Chtěl jsem se prostě jen dostat pryč, co nejdál od něj a jeho novýho miláčka. Nikdy, nikdy bych netušil, že se já snížím k takhle zbabělýmu útěku.


Utíkal jsem až za samý okraj vesnice kde mi došel dech. Zastavil jsem se a sedl si pod strom do stínu. Seděl jsem tam s kolenama u brady a sklopenou hlavou. Slzy se nechtěli zastavit. Projevoval jsem svou slabost až moc, cítil jsem se trapně, zklamaně, ublíženě... a sám. Zase sám. Jako tehdy. Ten pocit se vrátil.
"Sasuke..." zvedl jsem hlavu a onyxovýma očima plných slz a bolesti se podíval do těch krásně, světle modrých, které se na mě dívali s láskou. Natáhl ke mě ruku a položil mi ji na tvář. Znechuceně jsem ji odvrátil. Nechtěl jsem se na něj dívat, nechtěl jsem ať na mě šahá, ale přesto jsem nedokázal uhnout. Jen jsem propaloval trávu a rukou ji trhal ze země.
"Proč brečíš?" zeptal se nechápavě. Sedl si vedle mě takže mi zacláněl ve výhledu na vyškubanou trávu. Prstem mi zvedl bradu abych se na něj kouknul. Ten pohled na něj tolik bolel. Všechny ty vzpomínky. Ta radost. Láska... bože, miloval mě někdy vůbec?

"Tak ty nevíš?" procedil jsem skrz zuby a snažil se mu pevně dívat do očí. Nechtěl jsem mu ukázat, jak moc mě zranil, potopil... cítil jsem se jako odkopnutý štěně. Zavrtěl hlavou a kousnul se do rtu. Tohle mě vždycky položilo. Když se hravě kousal do rtu a já mu nemohl odolat a musel, prostě musel ho políbit. TeĎ mi to spíš připadalo nechutné.
Povzdechl si a prohrábl si svoje rozčepířený blond vlasy. Pořád se na mě díval s nic neříkajícím pohledem. Zavrtěl jsem hlavou a zvedl se. Cítil jsem, jak se na mě dívá. Ale já mu pohled neopětoval. Dal jsem se na útěk, znova.
Slyšel jsem, jak volá moje jméno a i rány které se ozývali, když se jeho nohy setkali se zemí, když zamnou běžel.

A pak jen tupá bolest co mě poslala na zem. Ten parchant mi hodil kunai do nohy! Doběhl mě a omluvně se ke mě sehl.
"Co to do tebe sakra vjelo Sasu?" zadýchaně se na mě díval a čekal na svou odpověď.
"Nechci vědět co, nebo kdo, vjel do tebe." odfrkl jsem a se syknutím si kunai z nohy vytáhl. Krve jak z vola.
"Cože?" nechápavě vyjekl a sundal si tričko, aby mi jím nohu zaškrtil. Když se o to snažil, silně jsem ho od sebe odstrčil. Nechtěl jsem od něj nic, natož aby mi pomáhal, dotýkal se mě... ne, tohle už prostě nebyl ten Naruto, kterýho jsem miloval.

"Máš něco mýho, vrať mi to." zamračeně jsem se na něj díval a on jen nadzvedl obočí.
"Máš mý srdce, chci ho zpátky ty hnusnej, odpornej, falešnej zmetku!" rozkřikl jsem se a znovu začal brečet. Jeho pohled byl snad ještě nechápavější, ale ničemu jsem se nedivil. Celou dobu mi do očí lhal, jak mě miluje a přitom... přitom si támhle užívá se Saiem! Což znamená, že je neskutečně dobrej herec, protože já nic nepoznal.

"Sasu... ta rána... prosím nech mě ti ji zaškrit a odnýst tě do nemocnice než mi tu vykrvácíš." s tím se vrátil ke mě. Sluneční paprsky mu hřáli obnažené tělo, takže mu nějak nevadilo, že na sobě nemá tričko. Ale mě to bylo jedno. Čím blíž se ke mě přisinul, tím dál jsem se já odsunul zanechávaje za sebou krev. Ukrutně to při každým pohybu bolelo, ale ne tolik jako ten pohled na něj a Saie... Jak byl šťastný. Jak si s ním užíval, jak ho líbal a objímal...
Pokusil jsem se postavit na nohy a vrávoravou chůzí jsem se vydal na druhou stranu od Konohy.
Neušel jsem ale ani tři kroky a už jsem byl zpátky na zemi.
"Sasuke sakra nech už toho!" vyjekl blonďák a skočil ke mě. Udělal si dva klony aby mi chytili ruce a on mi mohl ránu zaškrtit.

"Sasuke, buď si na mě nasranej jak chceš i když nevím, proč. Ale... aspoň tohle mě nech udělat. Když ne kvůli mě tak kvůli sobě." jak vtipně to znělo od někoho, kdo mi to způsobil. Kdo způsobil celou tuhle situaci.
"Přestaň ze mě dělat idiota!" zařval jsem a vymanil se jeho klonům, který udělali puf.
"Já tě se Saiem viděl." dodal jsem už o něco tišeji a sklopil hlavu. Zase se mi to vybavilo.
"Mě? kdy proboha? o čem to mluvíš?"
"Jo, tebe. Dneska. O tom, jak jsi ho s chutí líbal, objímal, jak hrozilo že si to každou chvilku rozdáte uprostřed vesnice!" naštvaně jsem se na něj podíval a otřel si slzy co mě štípali do očí.
"Sasuke tak to těžko. Teď jsem se vracel z mise, když sem tě našel pod tím stromem."

"Vážně, musíš ze mě dělat idiota ty odporná zrůdo?!" zařval jsem to na něj jako ránu z děla. Zaraženě se na mě podíval, tak nějak... ublíženě. A co? proč bych mu tak nemohl říkat? je to podrazácká zrůda. Zradil mě, moji důvěru a ještě mi tady lže do očí?
"Tos nemusel..." zamumlal se slzama v očích.
"Taky si mě nemusel podvádět a udělals to." odvětil jsem s klidem a odvrátil od něj pohled.
"Já tě ale nepodvedl!"
Zavrtěl jsem hlavou a znovu se pokusil postavit se. Už už jsem málem zase spadl, ale Naruto mě rychlostí blesku podepřel a tím uchránil před další srážkou se zemí. Neobtěžoval jsem se mu poděkovat.
"Věř si čemu chceš, ale do tý Konohy tě odnesu ať chceš, nebo ne." povzdechl si a vzal mě do náruče. Dobrou chvíli jsem protestoval, ale on mě nepustil a držel dost pevně. Tiskl si mě k sobě a odnesl až do nemocnice.

***
Dveře mého pokoje se prudce rozrazili a tím tak přehlušili to ticho, které v místnosti vládlo. Ležel jsem na nemocničním lůžku a Naruto stál opřený u zdi s pohledem upřemným někam do dálky za oknem.
V noze jsem měl infekci co se mi tam dostala když jsem si ránu hned nějak nezabezpečil, takže jsem tu s ním musel trčet. A teď ještě ty dvě?
"Sasuke..." vydechla růžovovlasá holka a v závěsu za ní blondýna s ustaraným pohledem.
"Za tohle asi můžem my..." zavřeli za sebou dveře a přešli k mojí posteli. Věnoval jsem jim tázavej pohled. Ani jedna se mi ale nebyla schopná podívat do očí. Naruto k nim taky obrátil svou pozornost.
"Víš... chtěli... chtěli jsme ti vrátit ten tvůj vtípek cos nám provedl a..." začala Sakura a pak se otočila na Ino.
"No... prostě... proměnili jsme se na Saie a Naruta a... však jsi to viděl." dokončila Ino. Naruto bleskově přešel od stěny až k nim.
"Co že ste?!" vyjekl a trhnul Sakurou i Ino tak, aby stáli čelem k němu.

Tiše jsem je sledoval a mlčel. Naruto na ně řval salvu nadávek. Vyčítal jim to jako kdyby mu zabili psa. Ale svým způsobem mě to, jak po nich ječel nutilo k úsměvu.
Řval na celé kolo, tak moc, že se sestřičky báli se jít podívat, co se děje a tak zavolali Tsunade. Ta rázně vkročila do místnosti a jednu Narutovi flákla. Ne moc silně, ale ani ne jemně.
"Co tu ječíš? děsíš personál." řekla klidně ale s tvrdým pohledem. Naruto se jen omluvně kouknul.
"Jak dopadla mise?" zeptala se ho, když jí došlo že odpověď asi nedostane.
A tehdy mi to úplně došlo.
"Takže tys mě nepodvedl..." řekl jsem jen tak. Všichni ke mě stočili pohled. Ale mě zajímal jen ten jeho. Držel se za tvář, do které dostal ránu od hokage, ale s mírným úsměvem přišel až ke mě.
"Nikdy, nikdy bych tě nepodvedl, Sasu..." zašeptal mi to těsně u ucha a pak mě políbil na čelo.

"No, tak, není tady nic k vidění, tak půjdem." zavelila Tsunade směrem k Ino a Sakuře a ujistila přihlížející sestřičku krčící se ve dveřích, že už bude klid. Jakmile dveře klapli když ostatní odešli, spustil jsem svůj omluvnej monolog, že jsem mu nevěřil, nadával mu a kde co.
"Měl sem ti to přijít říct, že mám misi." přerušil mou zdlouhavou řeč.
"Miluju tě, víš to, žejo?" dodal o chvilku později a věnoval mi jeden ze svých láskyplných pohledů.
Přikývnul jsem a natáhl se pro polibek.
"Možná jsem zrůda, ale ne dost velká na to, abych ti dokázal ublížit." řekl s úsměvem.
"Nejsi. Jsi můj milovanej cvok." opravil jsem ho a úsměv mu oplatil. A ta salva štěstí se mi zase vrátila. Důvěra k němu a tomu, že mě nikdy nenechá samotnýho byla taky zpátky.
"Už tě nikdy neopustím aniž bys věděl, kde jsem." řekl a znovu mě políbil.
Kývnul jsem a dál nic nekomentoval. Za jeden den jsem projevil emocí až až. Takže mám na šest let dopředu vystaráno.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 7. února 2014 v 3:07 | Reagovat

Awwwwwwwwwww! To bylo nádherné! ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama