One direction - the secret 5

27. dubna 2014 v 7:36 | Yuki |  One direction ff
Louis:
Preju ti hodne stesti, Lou... Mej se.
Očima jsem přelítl po displayi telefonu. Jednoduchá zpráva, přesto jsem ale dokázal vycítit, jak se musel Harry cítit. Od samého začátku jsem na něm viděl, jak se tohohle dne bál. Ale kluci byly neodbytní a proto jsem teď šel po boku hnědovlasé, drobné holky.
Naše dohoda byla jednoduchá. Nikdo o ní neměl tušit, že není na kluky stejně tak jako se t nesměl nikdo dovědět o mě a Harrym. Taková menší výpomoc. I když ona musela přinést větší oběť. Barvení vlasů. Dolíčky jí ale chyběli.
Jenomže jsem jí je nemohl vyvrat, že. Otevřel jsem jí dveře a ona vešla do restaurace. Šla ladným krokem a jsem si jistý, že každý by mi ji mohl závidět.

Jenomže náš vztah byl velmi diskrétní a pracovní. Což ostatní nesměli poznat.
Jedna schůzka, pak se pohádáme a bude konec. Nic víc. Odvedl jsem ji ke stolu, kde už všichni seděli. Všichni, až na Harryho. Díky bohu, nemohl bych hrát že chodím s ní a přitom cítit jeho pohledy. Asi bych byl schopný to hned přiznat. Že tohle je jen hraná fraška na zamaskování pravdy.
"Nazdar, Lou!" Niall mi už z dálky mával a ostatní se hned přidali. Dosud si nás nevšimnuli. Amanda nahodila úsměv, který nebyl ani trochu široký a hezký jako ten, který dokáže vykouzlit Harry. Můj Harry.
Amanda si před sednutím na židli poupravila šaty a kluci na ni hned vyvrhli kdo je kdo a podobně. Když přišla řada na to, jak jsme se poznali, ona po mém boku ani trochu nezaváhala. Působila naprosto jistě, uvolněně.
Prostě ideální holka pro tuhle malou hru. Bylo jasné, že se do restaurace nějakým způsobem přikradou nějací novináři, ale člověk by čekal, že budou nenápadní. Tihle byly až příliš nápadní. Moje ruka spočívala na té Amandině na stole. Měli jsme propletené ruce a já jí palcem kroužil po jemné kůži, okolo malého tetování ležaté osmičky.
"Půjdeš s náma pak do baru?" zeptal se Liam a věnoval mojí přítelkyni úsměv. Ona se na mě podívala a snad poprvé za ty dvě hodiny sezení s klukama zaváhala.
"No, já nevím," začala vymluvačným tónem. "moc nepiju a neumím se ani bavit." dokončila svou zápornou větu s hraně smutným úsměvem.
"Tak to tě to naučíme," podotkl Zayn, Niall ihned souhlasil a Liam to zakončil.
"Je rozhodnuto," pokrčil rameny a mávl na procházejícího číšníka, že zaplatíme. Útratu platili kluci, i když jsem za sebe a Amandu chtěl zaplatit sám. Ona se omluvila s tím, že zachviličku příjde a odešla směrem dívčí záchodky.
"Je to kočka, Lou!" Niall si nadšeně přesedl ke mě. "Sluší vám to spolu, hodíte se k sobě ani nevíš jak."
"Díky, Nialle." mírně jsem pozvedl koutky úst a naschvál jsem ho rozšířil, když se moje vyvolená vracela.
"Omlouvám se, že to tak trvalo." netrvalo.
Bar byl narvaný k prasknutí a my se po pár hodinách rozhodli, že se vypaříme. Bylo už skoro tři čtvrtě na dvě ráno. Kluci vedli žhavou debatu o něčem, čemu jsem nevěnoval poznornost. Vzal jsem Amandu za ruku a pomalu ji nepozorovaně odtáhnul od našeho stolu.
"Díky za pomoc, Louisi." zašeptala těsně u mýho ucha. Nemohla to říct nahlas, protože okolo nás bylo pořád pár novinářů a my jim nechtěli dát záminku k nějakému podezření. Ačkoli mi byly naprosto jasné zítřejší nadpisy většiny novin. O mě a o ní.
Jemně mě políbila na rty a tvář. Pak se zamáváním a posláním vzdušného polibku odešla k taxikáři, stojícímu kousek opodál. Já udělal gesto, že její pusu chytám a po chvilce zírání za ní jsem se rozhoupal k odchodu.
Harry:
Celou noc jsem nezamhouřil oka. Jednak jsem se nudil a jednak jsem pořád myslel na to, že teď se po mým Boo bearovi sápala nějaká holka. Sice jsem věděl, že její orientace taky není normální. Tedy, podle mě normální je, podle norem už ale ne.
I tak mi to ale nebylo příjemný. Chtěl jsem být na jejím místě, žárlivost byla neodbytná a vyhnala mě z postele. Nemělo cenu snažit se usnout, prostě to nešlo.
Přešel jsem k jedné poličce, na kterou jsem si vystavil fotku v neonově zeleném rámečku. Byla stará asi rok, dva. Já a Louis. Dával mi na ní pusu na tvář a já se usmíval. Byl jsem tehdy šťastnej. Ale teď, teď mi pocit štěstí připadal tak neznámej.
I když prakticky nebyl důvod. Prostě mi jen vadilo dělit se o něco, co je moje. Jako bych se s tou holkou měl dělit o zubní kartáček. Dobře, to je fakt nechutný. Povzdechl jsem si a s fotkou přitisklou na hrudi jsem se opřel o zeď a sklopil pohled k zemi.
Ani nevím kdy mi začali po tvářích týct slzy. Prostě tam najednou byly. Neobtěžoval jsem se s tím je utřít. Nechal jsem je stékat dál. Tvořili mi po obličeji mokré cestičky. A neukazovali nic jiného, než moji slabost.
Ozvalo se tiché klepání. Příliš tiché na to, aby bylo skutečné. Proto jsem mu nevěnoval poznornost. Prostě jsem měl za to, že mi už hráblo z nevyspání. Když ale začalo ťukání být naléhavější a hlasitější, dohnalo mě to kouknout se z kukátka na dveřích.
A stálo to za to. Chytil jsem kliku a nadšeně otevřel, ačkoli mi pohled potom trošku posmutněl. Pustil jsem Louise k sobě a zavřel za ním. Všiml si fotky v mojí ruce.
"Vzpomínáš?" ušklíbnul se a položil mi ruce na boky. Pokrčil jsem rameny a couvnul o krok dozadu.
"Hazz?" když se ke mě znovu postavil blíž, já šel zase dál. "Tak co je to s tebou?" zabrblal podrážděně a já mu ukázal na dveře do koupelny. S povzdechnutím šel do koupelny a já v těsném závěsu za ním. Postavil se přímo doprostřed. Já se ramenem opřel o futra.
"Co s koupelnou?" zvedl jsem ruku a ukázal na zrcadlo za ním. Otočil se a chvilku se díval sám na sebe, než mu to došlo. Nebylo to nic, čeho by si člověk všimnul hned, ale ani nic co by všímavé oči přehlídli.
Jen malý, hodně světlý otisk rtů. Bylo mi jasné, kde ho vzal a o to nepříjemnější mi to bylo. Louis pustil vodu a začal si tvář umývat. Vzal to i přes rty takže mi to bohužel, docvaklo. Hráli asi dost do detailů.
"Jak bylo?" zeptal jsem se, se značnou jízlivostí v hlase. Přímo ze mě uraženost sršela. I když to spíš byla žárlivost. Louis se opřel o umyvadlo a otočil ke mě čelem.
"Nemusíš být tak nepříjemnej, mě se to taky nelíbí," odmlčel se a odklonil pohled jinam, než ho vrátil zpátky k mým očím. Odlepil se od umyvadla a pár krokama došel až ke mě. "tak prosím nedělej, že mě je to příjemný, jo?" prošel okolo mě a zamířil ke vchodovým dveřím.
"Kam jdeš?" houknul jsem za ním. Připadal jsem si jako jeho ocásek. Zase jsem šel za ním.
"Do svýho pokoje, kde po mě nikdo nebude házet otrávený pohledy." teď se do hlasu vmísila jízlivost jemu. Ještě se otočil a dal mi pusu na čelo. "Dobrou, Harolde." potichu za sebou zavřel dveře a já se plácnul do čela.
"Tak to sem posral,.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama