Červenec 2014


Something like draw this again meme

31. července 2014 v 4:00 | Yuki |  RPC-OC
Kreslit tyhle dvě holky po asi roce bylo... docela zajímavé, moc mi nevyšli. U té fialky jsem zapomněla že má něco pod okem. -_-"
c.č.






Draw this again meme

31. července 2014 v 2:10 | Yuki |  RPC-OC
Páni, je to... už tak hrozně moc dlouho, co jsem tak milovala svoje OC Hiro. Tu rudovlasou nespoutanou holku s ohnivou povahou. Mám s ní tolik obrázků... ale pro tohle meme jsem si vybrala ten nejjednodušší kde nemá celý tělo. No, rozhodně jsem se tak ňák naučila stínovat. I když vlasy jsem dělala tehdy líp. Ne na tomhle obrázku, ale na ostatních zkušebních...

Když ti někdo ublíží,

30. července 2014 v 22:22 | Yuki |  Myšlenkové pochody
vyplač řeknu, postav most a jdi dál.
Mám takovou... zvláštní náladu. Nejsem smutná, nejsem šťastná. Necítím tak nějak nic. Nudím se ale na druhou stranu nemám chuť cokoliv dělat. Tělo bez duše. Tak se tomu říká, ne? když nevíte co se sebou. Uvažovali jste někdy nad tím jak silnej člověk musíte být? každej v životě o něco přišel nebo teprv přijde. O něco důležitýho bez čeho si myslý že to dál nemá smysl. A pak když to přestane bolet si to ani neuvědomí. Vezme to čas. Ale stejně jste měli dost síly aby ste dál stáli a nenechali se srazit na dno. A pokud jo, použili jste pomyslnou trampolínu a dostali se z toho, že? a jelikož jsou lidi silní, dokážou taky dávat hodně těžký rány. Je to na nic.

Circle. Again?

30. července 2014 v 2:06 | Yuki |  Myšlenkové pochody
Je to tady zas. Ty věci nebo spíš vlastnosti o kterých jsem si myslela, že jsou pryč. Nejsou, nikdy nebyly a nebudou. Jsem sráč. Marnej a ztracenej případ, kterej se nepoučí. Starýho psa nenaučíš. Tak stejně takhle se já nemůžu změnit. Byla blbost si myslet, že jsem jiná. Že jsem se přes tyhle sračky dostala. Nikdy to neskončí. Je to zamotanej kruh. Podělanej kruh ze kteýho není úniku. Opět to dělám. Kopu kolem sebe dokud všechno nezničím. A nejlepší je jak si pak řikám proč jsem tak sama a nebo třeba proč mě nikdo nemá rád když si můžu sama dost dobře odpovědět? ne že bych teď chtěla slyšet, že nejsem, ale jsem kráva. Vážně velká. Už zas vidim ty probulený dny kdy si v hlavě budu opakovat proč to takhle je a proč mám tak sakra pošahanej život a přitom si to dělám sama. Odstrkuju od sebe každýho a nechci nikoho mít ráda protože lidi ubližujou. Nesnáším lidi. Furt čekám na někoho kdo mě bude milovat nebo prostě mít rád a jsem tím čekáním tak zaměstnaná, že prostě ignoruju všechny lidi co mi kloužou mezi prstama. Nevěnuju jim pozornost protože jsem prostě slepá blbka, která neví co chce. Není to tak že bych se vzdala naděje, že jednou budu normální a budu schopná s lidma vycházet. Vlastně co kecám. Jasně, že to tak je. Nikdy nebudu mít s ostatníma vztahy v klidu, protože to s mojí povahou není možný.


Můj život je jako videohra.

29. července 2014 v 23:54 | Yuki |  Fotky
By the way, tenhle blog mám už sedm měsísů a stále mi vyhovuje. Asi se stal zázrak!

Protože originál je mnohdy horší. Aspoň pro mě.

28. července 2014 v 19:25 | Yuki
Řeč je o hudbě. Nebude to nic strašně chytrýho nad čím by kdekdo musel přemýšlet. Chci se zaměřit na něco, o čem nevím jestli tomu můžu říkat covery. Nebudu chodit okolo horký kaše. Jde o Nightcore. Mám pár hodně oblíbených písniček který když jsem se snažila najít originálně, málo kdy jsem je nechala dohrát do konce. Prostě mám radši tyhle upravený verze. Jelikož hodně videí může někomu (třeba mě) zpomalit načítání blogu, hodím pár mých oblíbených písniček pod c.č ~

Proč to dělají? vážně to považují za něco čím se mají chlubit?

28. července 2014 v 18:48 | Yuki |  Myšlenkové pochody
Před pár minutama jsem se probudila, venku pršelo a mě do uší skrz sluchátka hraje piano instrumental, čili mám takovou moc přemýšlecí náladičku. Zajímalo by mě, proč je to tak strašně skvělý a módní mít deprese a všude to hrozně vystavovat? psát na internet jak máte těžkej život a žádný štěstí v něm. Přitom buďte rádi, že žijete. Já měla deprese x let za sebou a nikdo doma o tom nevěděl, protože by stejně nikdo neřešil. Říkali by, jak je to můj rozmar. Haha. Jediný, čím jsem to ventilovala bylo psaní anonymního blogu. Tyhle deprese byly doprovázený častýma myšlenkama nad sebevraždou. Doopravdy jsem ale umřít chtěla jen jednou v životě a to v listopadu minulýho roku. Já nechci říkat, že tihle lidi deprese nemají. Jen mi to spíš přijde jako 'deprese' než ta doopravdová nemoc. Oni si neuvědomují že člověk trpící touhle chorobou chce buď zemřít nebo mít lepší život. Tihle lidi to necpou na facebook do 'přátelských' skupin kde vám jiní lidi s těžkým životem budou radit, nepíšou to na ask... nevím jak ostatní, ale já se třeba styděla to říct jen psychologovi, natož to pod svojí identitou někde psát. O mým životě a dovolím si říct, že byl vážně na hovno, neví nikdo žádný detaily. A tak mě prostě štve když já, co jsem si ty roky protrpěla každodením pláčem a myšlenkama že mám chcípnout protože beze mě bude všem líp, musím sledovat tyhle děti který to berou za módu. Tohle není doplněk. Deprese je něco, co tě poznamená na celej život a buď nad ní vyhraješ, nebo tě donutí to skončit. Je mi zle když sleduju ty kteří si z toho dokonce dělají srandu. Ono je totiž strašně vtipný, přát si každý den jen to jediný, abych se další den neprobudila. Spousta z těchto chudáčků tvrdí, jak chtějí umřít, jak se smrti nebojí a uvítají ji s otevřenou náručí. A já se vsadím, že to tak není. Až jednou přijde jejich čas a že přijde, budou brečet proč je život tak nefér, proč musí umřít? Já chápu, že každej má svým způsobem těžkej život, nebudu říkat že ne. Ale budu se rvát za svůj náor že víc jak polovina těch co tvrdí že trpí depresí, ji nemá. Ono mít 'fucking hard life a taky se řežat' jak je teď moderní to nazvat je úplně jiný než fakt být nemocnej. Já vím, že tohle nic nezmění, ale prostě jsem si potřebovala si postěžovat, protože tihle spratci s prominutím a vlastně i bez něj berou tuhle věc na lehkou váhu a mně to prostě není příjemný protože jsem si tím prošla. Vážně, proberte se už sakra.

Je jiný být smutnej a mít depresi, okey?

Věř mi, že můžeš tančit. -vodka

28. července 2014 v 18:33 | Yuki
Když tak přemýšlím sama nad sebou a nad tím, kdo jsem... tak vůbec nemám ponětí. Poslední dobou dělám věci, co mě nejsou podobný. Jako třeba alkohol. Já piju alkoho? nedá se říct, že by mi chutnal, ale ani nemůžu říct, že nechutná. Většinou ani nevím co piju. Posledně jsem dokonce i kouřila, protože mi to prostě strčili do ruky. A ten hnusnej pocit v puse jsem pak snad cítila i další den. Další den jsem se probudila s šílenou bolestí hlavy a naráz vypila děsně moc pití. Je mi mizerně ze mě samé. Jo, jsem mladá, ne nepiju každej den ani týden. Ale i tak. Všechno to co dělám když piju jsou věci, za který se stydím. Věci, který mě nejsou podobný. Nebudu to tu vypisovat, ale zase to není nic tak strašnýho. Jen to jde proti všem mým zásadám a mýmu dosavadnímu stylu života. Chovám se nezodpovědně? pít je špatný. Vždycky jsem to odsuzovala. Tak kde se stala chyba?


Já vím, že nemá cenu si stěžovat nebo si to snad vyčítat protože na to nemám právo a ničemu to nepomůže. V ten moment kdy jsem dělala co jsem dělala a skákala do toho po hlavě div jsem si nenarazila nos jsem to tak chtěla. Nikdy nejsem dost opilá abych o sobě nevěděla, ale jsem dost opilá na to, abych neřešila co je správný a co ne. Takže na jednu stranu je alkohol fajn, má tu svoji dobrou stránku kdy se dokážu uvolnit a bavit se. Na druhou má taky tu špatnou kdy si uvědomím, že bych se bez něj nedovedla bavit. Můžu klidně říct, že je to lidma co jsou přitom kolem mě, ale nechci se vymlouvat.

ano, opět jsem to pojala jinak.

Vylíhovanej mozek?

27. července 2014 v 22:37 | Yuki |  Myšlenkové pochody
Už nikdy nebudu pít. Párkrát už jsem to řekla, no zatím to nedodržuju, takže si povím jen to, že to příště tak nepřeženu.